Pak v pokoji jen v negližé
k svým zrakům ruce vzpínám.
A na kolenou prosím v smíchu,
žít abych zas mohla v hříchu.

Ve vlasech listí a v srdci sníh,
poupata – jaro na tvářích.
Jen v letním čase božských žní
kol půlnoci hlas bláznů zní.

Když měsíc stříbrný nad střechy vplul,
na loutnu hrál a hlasem tvým zpíval,
ve skalách na lesní roh vítr dul,
k domovu tvému můj zrak se díval.

Když rosa v krůpějích na střechy padla
sny spících zmrazila, šla zase dál.
I suchá květina zármutkem zvadla,
že se mnou, miláčku, jenom sis hrál.

Když slunce nad ránem zpoza střech vyšlo,
zahnalo pláč, prý nesmím si zoufat.
Ač mi mé přání dost šílené přišlo,
nevzdám se lehko – dál budu doufat!

Za zvuků píšťaly vyjdu ti vstříc,
ve vínu červeném snad pravda čeká;
ochutnám a říkám víc, než chci říc´.
Možná líp mlčet než být tak prostořeká.

Však v noci za svitu čajových svic
vzlyky jsou touhou, i slza tvář smáčí,
když na kůži své já cítím tvou líc.
V náručí mít tě – to ke štěstí stačí!

A husí peří v pěnu přemění se
i stěny pokoje jsou rázem kluzké skály.
Dvě bosé nohy vodou brouzdají se,
když racci s tuleni si na honěnou hráli
procházím světem snů.

Ty skály ukryté jsou někde v republice
a původ toho snu já víceméně tuším.
Proč asi mohla bych snít o Americe?
Proč zaprodávat kromě srdce duši?
Procházím koncem snů…

…když v jiný sen se budím.

A krásu čirých diamantů
samo nebo přihazuje.
V vláze, kterou na zem vrací,
krajina se rázem ztrácí
a klidem mysl obklopuje.

Pak svět náhle utišil se,
jen co na scéně ses objevil.
Osud zase nefér hrál,
když koně bílého ti dal
a srdce i dech zastavil.

Byl jsi jak princ pohádkový,
co zapomněl svou roli hrát.
A i když toužím zas a znova
už neuslyším krásná slova:
Lásko, já mám tě rád!

Přesně na tomhle místě jsem tehdy stála. Vidět a nebýt viděna. A v hlavě jediná otázka: Poznám ho? Ale zbytečné obavy. Ve změti těl je jediný, koho vnímám. Jeho chůze, oranžová bunda a pátrající pohled. Hledá mě nebo jen prakticky přemýšlí?

Jsem neskutečně nervozní a volím ústup za reklamní vývěsku. Ovšem, ne na dlouho. Je jako magnet. Proč tady musí být tolik lidí? Proč nejsme sami? Ne, jen klid. Nic víc. Pomalu opouštím svůj úkryt a každý můj krok zní jako úder gongu. Přece mě musí slyšet. Musí se otočit každou chvíli. A pak?

Poslední tři kroky. Srdce běží maraton a dech se zajíkavě tají. Jeden hluboký nádech. Dva rychlé kroky. Jeho blízkost mi podlamuje kolena. Pozdravit ho? Hloupé! Nesměle zvedám ruce. Rozhodnutí je vteřinové. Bez jediného slova mu je pokládám na oči.

Zarazil se. A otočil. Konečně vidím zblízka jeho oči barvy světlé čokolády. Jsou plné jiskřiček a úsměvů. Jeden koutek mírně zvednutý. A teď už jen políbit. Ochutnat, co bylo upíráno. Ne teď, ještě chvíli. Pohyb zmrznul v půli a ruka mapující křivky tváře se zastavila. V hlavě uragán.

Ale to bylo tehdy. Teď ve mně stejné místo vyvolává třas. Prolamuje hráze. Probouzí vzpomínky svou krásou ostré jako břitva. Přiznávající se k zločinům budoucnosti.

Jak prasklý zvon kostelní věže
já slýchávám teď hlas svůj znít
a mívám z toho hlasu strach.
Jen umlčet ho pod polštářem!
Jsem svědomí vzdech ve tvých snách.

Jak tisíc střepů ze zrcadla
já rozlétla se do všech stran
a svět teď sbírám po kouskách.
Jen tužba poslední mi zbývá!
Ať  vrah můj mě nosí na rukách.

Polštáře vyšiju měsíční přízí
lehkou jak vánek, co rákosím zní,
za všechna slova a hlavně ta medová.
Spoutat je touhou, příkaz byl dán
až hořce se protrhnou hrází tvých rtů.

Polštáře popráším růžemi plátků
květů všech těch, co bohatě rozdáváš,
za krůpěj rosy, hlavně tu slanou.
Pochytat v pohár a dát ti jej pít
až utoneš žízní a s bolavou hlavou zatoužíš…

po klidu divokých vřesů.

Tam spatříš dívku spanilou,
co rty a vlasy rudé má
a v náručí šest růží těch,
o kterých se mi v noci zdá.

Jak dnes vidím tu sobotu,
kdy kurýr stanul u dveří.
Já chystala se na bál jít…
Kdo tomu dneska uvěří?

Pak dívku chvíli pozoruj
neb obléká si černý šat.
Přece tu barvu ráda má -
jen dnes jí  život uhrál mat.

Na pobřeží budu stát,
plačící a prostovlasá
a doufat, že to brzy skončí…
Vždyť pohřeb není žádná krása.

Pak už jen křížek postavit
a pár krátkých slov k němu dát,
ať všichni ví, kdo leží tu:
„Rest in peace, my heart in love!“

Ve velké hale v nočním tichu,
co ustrašený šepot skrývá
v zářivkách a na řasách,
když teplé světlo dohořívá,

tam křídla stačí roztáhnout
a vstříc mladému slunci tát,
k milenci, co nezradí,
když srdce o něj bude stát.

Na útesech bude čekat,
za závojem z mlh a par.
Stříbrný na zlatých píscích
snad rozdmýchá v mém srdci žár…

S vírou v srdci jak Jane of Arc
tiše šeptám modlitby,
co vznosně k nebi letět chtěly
jen proudy slov je zadržely.
Jak krásné věřit naději!

S vášní v srdci jak Boadica
osudu vstříc kráčím jen.
Do temnoty vlasy září
odhodlanost plane z tváří.
Jak krásné věřit v živý sen!

Minuta za minutou
líně stéká po okenních tabulkách
a odkapává na parapety
potřísněné prachem cest.

Hodina za hodinou
mění zelenou na modrou
a smáčí se pod hladinou
hlubokých studánek.

Den za dnem
je stejná pohádka
a já čekám, co se změní.
Zbývá jenom snění.

Pošťák stoupal v teplých proudech,
na křídlech svých mnoho mil,
letěl z jihu, dnem i nocí –
až od rovníku dorazil.
Letěl svižně, ladně, lehce
budil nové síly zdání,
když v tom náhle – znenadání
se zatočil
a upustil svůj balíček,
jenž s párem šedých peříček,
spadl k nohám dívce té,
malé víle zakleté.

Ptáte se, co bylo v balíčku?
Výstřižky z jejích deníčků,
staré fotky a zažloutlý snář.

Všechno její a přitom tak cizí…

Pak najednou tiché kroky
zastaví se, našly cíl.
Černým peřím soumrak víří
smrti pach se vzduchem šíří.
Život v konci krutý byl.

Naposledy zazpívala
píseň tklivou, zádumčivou.
Nebe krví potemnělo,
rozloučit se asi chtělo
vraždy tajnou ozvěnou.

Až zhasne světlo v okně posledním
a měsíc začne plašit stíny,
budem spolu v smutku noblesním,
procházet se pod vavříny,

tam u řeky, v tmavém zátiší.
Tam, kde nikdo neuslyší
prázdné věty,
co se kradmo naplní do neurčita.

II.

Úsměvy, jež splynou z tváří,
snad nuceně, snad náhodou,
v žlutozlaté lampy záři,
zvolna po vlnkách uplovou.

A to jsou ty věci,
- víš přeci -
ty, co si nekoupíš za dvacku
ani za milión.

III.

V mlhavém chladu nad ránem,
v dálce hodiny odbíjí
a staví hráz mezi realitou a snem,
jež myšlenky zabíjí.

A ty mi zatím
odejdeš a já tě nejspíš ztratím.
A pak bude snad nejvhodnější
svést to na dialektiku.

Dnes je tak krásný den. Tak krásný. Přímo stvořený pro teatrální zakončení. Už ti jdu vstříc.

Slepá, míjející všechno krásné. Jen pravidelný rytmus malých červených bot zpod velkých nohavic ji nutí k dalšímu nádechu, mrknutí, myšlence… Po dlouhém dni nahřáté kameny starého mostu natahují své sálavé paže. Opřená, hledí dolů. Klidná a líná řeka, kontrastující k divoké a žhavé vášni kamene kolem.

Jaké to tam asi je? Tam dole… pod vodou.

Svět tak jemný, bez hran. Zaoblený a barokní. I měsíc koupající se ve zvláštním rytmu zčeřených vlnek. Ne-docela-kulatý houpající se na dně.

Tam dole musí být přece nádherně. Měsíc pro to opustil své místo na obloze. Ano, vím, proč to tak je. Čeká na mě s otevřenou náručí. Ale už ne dlouho…

Tichý jarní večer. Líně tekoucí řeka. Téměř neslyšné šplouchnutí. A na dně – ona. Krásné zelené oči otevřené dokořán, černé vlasy ovíjející bledou tvář, plné rty pootevřené…

A na mostě, stejná dívka. Vlastně ne. Liší se. Ano, ovšem. Klíče s velkou růžovou mašlí. Jediný dotek a jediná myšlenka. Tolik krásných vzpomínek.

Odchází, svižný krok, hlava vztyčená. Mašle na srdci. Skleněný motýl v záhonu v barvě divokých pomněnek. Žlutá růže v plném květu. Vidí. Vnímá. Vychutnává.

A smutek? Utopený na dně řeky.